neděle 1. října 2017

Díl osmnáctý, aneb jak jsme se měli do svatby

Drazí čtenáři!


Dostalo se mi spoustu pozitivních reakcí na můj blog a mnoho žádostí o jeho pokračování. Už to nejde psát tak intenzivně, protože se toho zkrátka tolik neděje, ovšem za ten rok od momentu, kdy jsem přestala s popisování našeho života, se pár dalších zajímavých situací odehrálo, tak se je pokusím všechny popsat a nic nevynechat.  
Můj popis končil ve chvíli, kdy se Spojené království rozhodlo odejít z Evropské Unie a v den Brexitu jsem byla požádána o ruku. Také jsme začali žít dočasně ve třech, jelikož se k nám na původně devět měsíců přistěhovala ségra mého milého.
Rutina v prádelně je stále stejná a čím dál tím víc nervy drásající.
Po čtyřech měsících (!) jsem zaměstnavatelem přihlášena na školení ohledně bezpečnosti práce. To trvá dva dny a byly to ty nejlepší dny, které jsem v prádelně zažila. To proto, že jsme museli pouze sedět a poslouchat. Průběžně odpovídat na otázky a na konci vyplnit velký test. V místnosti se mnou byli samí rodilí Angličani a tak jsem vážně nečekala, že v průběžných výsledcích a závěrečných testech (ty byly tři) se umístím pokaždé na předních dvou pozicích (předbíhám i svého manažera, který kurz absolvuje s námi). Potvrzuje se mi tak jediná věc - pocit, že do prádelny nepatřím.
Naštěstí odjíždíme na konci srpna na dvanáctidenní dovolenou do Kanady a Ameriky. Ta byla neskutečně výživná a zažili jsme při ní spoustu nových zážitků. Viděli jsme v dálce medvěda a nacestovali přes 3 000 kilometrů. Navštívili jsme národní parky Banff, Jasper a Glacier National Park, viděli jsme hydroplány a kolem našeho stanu se v bezprostřední blízkosti proháněli losi.
Los před stanem
Taky jsme si sjeli divokou řeku na raftech, koupali se v termálních pramenech a tak. Nejvíc to ale pro mě stejně přebila jiná událost, a to sice fakt, že mě druhý den postihlo příšerné nachlazení a drželo se mě celých deset dní. Takže jsme museli náš program na některých místech slušně uzpůsobit, abych to zvládla. Samozřejmě mě to vůbec netěšilo, neboť jsem na dovolenou dost dlouho šetřila. Nakonec mi však stejně s placením téhle dovolené pomohl jiný fakt, a to skutečnost, že mi konečně upravili můj tax code a vrátili všechno, co mi strhli v předešlých měsících daněných na emergency tax code, což je neskutečně vysoká daň.
V září se přihlašuju na lekce angličtiny, protože nejsem spokojená s tím, na jaké úrovni ji po dvou letech v Anglii zvládám. Dávám si také za úkol zapracovat do svatby na svém těle a šestkrát v měsíci začínám navštěvovat osobního trenéra. Zbytek dní trénuju doma.
Na podzim pak dvakrát vyrážíme do Čech a začínáme s přípravami svatby. To se ukazuje jako výzva, protože si chceme dělat všechno sami (myšleno tak, že to nesvěřujeme žádné agentuře) a přestože část lze "převelet" na rodiče, většinu zařizujeme na dálku. Ovšem s plánováním začínáme včas, a to se ukazuje jako správná strategie.
Před Vánoci si také vyčleňuji jeden den dovolené na oběhnutí dokumentárních produkcí v Londýně. Zvládnu jich za celý den asi osm a je to cenná lekce, protože krom rozdání mnoha životopisů dostávám i pár rad, jak zlepšit svoji prezentaci na veřejnosti.
Také se registruju jako dárce krve. Snahu darovat krev jsem měla už v Čechách, kde jsem byla ochotná několikrát do roka vstát v pět ráno, abych byla v ambulanci už kolem šesté. Český zdravotnický systém však moje dobrodiní nedokázal ocenit a k darování krve mě nepřipouštěli pro nedostatek železa v krvi. Zde v Anglii je systém jiný. Je třeba se dopředu zaregistrovat na internetových stránkách a následně si "zabookovat" přesný den a čas. Tím vším jsem prošla a jednoho listopadového dne se objevila v krajském městě Bedfordu. Při bookování jsem sledovala různá místa a fakt, že odebírají krev třeba ve sportovních centrech, mě docela zarazil. Nakonec jsem se zarezervovala do centra, které dělalo svým názvem dojem, že se jedná o ambulanci. Když ovšem dorazím na místo, vidím akorát víceúčelové centrum. Navíc s cedulí upozorňující na kostel některé ze zdejších církví. To mě poměrně překvapí. Ovšem když zajdu dovnitř, tak pochopím, že se v Anglii daruje krev v mobilních ambulancích, které na místo převáží kamiony. Takže jim stačí jakékoliv zastřešené místo. Samotný odběr i s testem krve (který jednoduchou metodou otestuje pouze železo, to  mi překvapivě vychází dobře, a na ostatní látky kašle) je záležitost na jednu hodinu a nejvíce mě, jako milovníka sladkého, ohromí občerstvovací stoleček, kam jsem přesazena po odběru. Po tomto odběru se chci hned na stránkách zarezervovat další termín za tři měsíce. Zjišťuji však, že zdejší zdravotnický systém nedostatkem dárců krve rozhodně netrpí. Volný termín mi to nabídne až za pět měsíců a jsou to už pouze poslední místa. Přesto se mi daří chodit každé čtyři, pět měsíců pravidelně a zaregistrovala jsem se pomocí jednoduchého formuláře a jedné zkumavky krve i do registru dárců kostní dřeně.

Na začátku prosince mě čeká se snoubencem velká vánoční party, kterou pořádá jeho zaměstnavatel - jedna ze dvou obrovských IT firem. Na jedné takové jsem už byla před dvěma lety (to jsem byla čerstvě rozhozená po návštěvě klientky, která umírala) a tak jsem byla zvědavá, jak bude probíhat tato. Jednalo se o brutálně megalomanskou akci s veškerým jídlem, pitím a zábavou zadarmo. Také tam byly atrakce jako například ježdění na kolečkových bruslích anebo bourací autíčka. Celý večer hrálo mnoho hudebních skupin a zaměstnanci se evidentně velmi dobře bavili. Já jsem se bavila už míň, neboť jsem se nemohla zbavit pocitu nereálnosti. Nereálnosti v tom smyslu, že podobné megalomanské party od svého zaměstnavatele si užívá asi jedno procento populace. Zbytek jenom maká a jsou rádi, že na Vánoce alespoň dostanou jednorázovou desetilibrovou poukázku na nákup ve vybraných řetězcích, tak jako jsme ji dostali v prádelně my. Na nějaké benefity jsme mohli zapomenout. Tohle není sektor, kde by se někdy rozdávaly nějaké bonusy k platu (natož akcie). Abych prádelně nekřivdila, tak musím dodat, že nějaké malé občerstvení pro nás na Vánoce taky přichystali. Ovšem to bylo vše.
Štědrý den trávíme poprvé spolu a poprvé bez rodičů. Je to báječný večer, kdy si nadělujeme dárky pouze sobě :-).
Do Čech se za příbuzenstvem letíme podívat až den před Silvestrem a následně slavíme dodatečně Štědrý den i s nimi. Za necelý týden se už nicméně zase vracíme zpátky.
Na konci ledna se ale zase do Čech vracíme a pokračujeme v zařizování svatby. Jako největší problém obecně se ukazuje objednat ten správný catering. Obepisujeme spousty cateringů a domluva je s nimi velmi špatná. Co je ovšem ještě víc překvapující je fakt, že některé cateringy nabízejí cenový odhad i na dvojnásobek ceny, kterou nabízeli jiní (tedy místo  35.000 až 70.000 Kč). Fakt se s tím dost natrápíme. Nakonec se nám ale podaří natrefit na skvělou firmu - tímto vřele všem doporučujeme Gastro Máma :-). Osobně také musíme udělat obhlídky místa pro oběd a raut. Té práce kolem toho je hodně - zvlášť, když si ji děláme sami a z Anglie, ovšem nedovedeme si představit, že by to za nás dělal někdo jiný. Vlastně nám to takhle vyhovuje. Přilétám ještě jednou a zkoušíme šaty. Není to úplně moje oblíbená disciplína, takže jsem ráda, že se ségrou a mamkou nakonec uspějeme ve druhé půjčovně.
Na konci ledna docházím na konec sil, které jsem byla schopná investovat do prádelny. Stokrát si člověk může říct: není to tak hrozný, anebo: ostatní tam vydrželi už takových let a zvládají to. Já už prostě fakt nemůžu. Musím práci opustit a zabavit se na chvíli něčím jiným. Roli hraje také fakt, že bezpečnost práce je v prádelně velmi malá. Celé obrovské sady oblečení (bavíme se o tisících kusů za den) jsou potřeba plášť po plášti zatavit do folie. A na tavení do folie prádelna poskytuje stroj odhadem tak čtyřicet let starý, jež na bázi jednoduchých a ničím nezakrytých drátů, jež se rozžhaví do červena, lehkou modrou folii taví, čímž se konce slepí k sobě. Nejenže je to málo účinné a kolikrát je jeden kus potřeba natavit dvakrát, než se to povede, je to ale také dlouhé, protože jedno natavení zabere přibližně 7 sekund (vynásobte to tisícem plus přidejte čas na zabalení do tašek, naplnění klece a její odvezení). Zdaleka nejhorší na tom jsou ale ty zplodiny, které tento stroj produkuje a které člověk stojící těsně nad ním v plné míře vdechuje. Je to okem viditelný bílý kouř, který v útrobách štípe (zase vynásobte tisícem). Huntovat si takhle své tělo mě nebaví, takže si pořizuju respirátor, který je sice definitivně lepší kvality, než ty úplně nejlevnější (a na tento kouř určitě zcela neúčinné), které máme k dispozici, ovšem stále si nejsem jistá, nakolik mě od negativních dopadů dokáže uchránit.
Takže se vrhám do hledání jakékoliv práce. Nakonec si mě pozvou na interview k práci vodiče psů na procházky (lépe jsem název nepřeložila :-) ). Proti mě sedí dvě paní, které se víc baví spolu, než se mnou. Otázky, které se normálně pokládají mám před sebou vytištěné na papíře a po jeho vyplnění si je okamžitě přečtou (takže moc nechápu, proč se nezeptaly přímo). Pohovorem projdu úspěšně a za týden už začínám v nové práci. Chodím na vycházky různě dlouhé (15 minut až hodina) s velkým množstvím psů. Veškeré časy procházek zaznamenávám do mobilní aplikace a pokaždé musím pořídit pár fotek, aby bylo jasné, že, doslova cituji,: " si pes procházku užívá". Všichni psi jsou v okruhu, který mám tak dvacet minut jízdy autem od domova. A systémem to trochu připomíná práci pečovatele, protože jsou často mezi procházkami velké prostoje, které musím trávit v autě a které mi nikdo neplatí. Takže sice dostávám na hodinu víc, než v prádelně, ale celkově si vydělám o čtyři sta liber za měsíc míň (v prádelně to byla minimální mzda, takže okolo 1000 liber na měsíc). To už je opravdu citelný pokles příjmů. Navíc mi občas přihodí psy, kteří bydlí o dost dál (mají nedostatek lidí), a musím za nimi cestovat i 40 minut. Cesta se platí, ovšem jenom, když je to v rozmezí patnácti minut od konce předchozí procházky. Takže většinu cest vůbec zaplacených nedostanu (prostoje jsou dlouhé a často je cesta delší než oněch patnáct minut, tak mi na ni nechají delší čas, ale jsem bez peněz). Jinak mě chození na procházky baví a psi, které venčím, jsou strašně fajn. Co je už o trochu méně příjemné je systém, na kterém se mnou, jako s vodičem, jednali jak majitelé psů, tak ředitelka. Člověk totiž rychle pochopí, že za každých okolností má nižší postavení než ten pes. Kolem psů se točí úplně všechno. Na jakýkoliv přešlap, kdy by pes teoreticky mohl trpět a který zároveň těžko můžete ovlivnit (jako když například pes sežere podivnou věc, což ovšem můžete těžko ovlivnit, protože má čumák mnohem níž a rychlost jeho jednání je velká), se nazírá s povytaženým obočím. Další spornou věcí byly předávky velkého množství klíčů. Majitelé si odmítali na domy montovat schránky na klíče, takže jsme je museli vozit s sebou a často si je přehazovat (pokud šel venčit někdo jiný). To byly poměrně náročné logistické kroky. Každých čtrnáct dní se také konaly meetingy. Byly vždycky večer od šesti a trvaly dvě hodiny. A během nich se překvapivě neřešilo vůbec nic ohledně práce. Ředitelka s manažerkou (druhá paní) je pojímaly jako přátelský pokec s kamarády. Každý takový meeting mě ovšem stál dost času a benzinu. Takže jsem na ně přestala jezdit (ona stejně vždycky dorazila tak třetina kolegů).
Do Čech se vydáváme i kvůli setkání před svatbou s panem farářem. Přestože to znamená investovat do letenek a stojí to čas, je to pro mě důležité. Můj snoubenec je nevěřící. Přesto však budeme mít svatbu v kostele - natolik je tolerantní, že mu to nevadilo. Musíme však doladit program bohoslužeb a vyřešit pár (doslova) drobností, které na bohoslužbě pozměníme, tak aby se to nepříčilo ženichovi a celá jeho nevěřící rodina i kamarádi se necítili v kostele nepatřičně a užili si to. Výběr pana faráře mám na starosti já a můj tip se ukázal jako rozhodnutí správné, ba přímo skvělé :-). Předsvatební příprava trvá asi pět hodin, uběhne hrozně rychle a minimálně půlku času rozebíráme levné letenky a to, jak se nám vlastně v Anglii žije (jinak ale byla poctivá) :-).
Přestože ovšem venčím psy, tak se nevzdávám snů a snažím se získat práci v oboru. Odpovídám na inzeráty a pak se stane, že mě pozvou na interveiw. Jako dobrovolník bych mohla pracovat na velkém množství filmů pod vedením zkušeného režiséra. Získala bych tak hodně zkušeností. Podmínkou k tomu, abych se mohla k projektu připojit bylo krátké školení s kamerou v Londýně. Nabízely se pouze samé všední dny, a tak jsem se snažila s ředitelkou domluvit, zda-li by mě neuvolnila. Domluvíme ses režisérem na příští týden a já se ozývám ředitelce. Ta mě odmítne uvolnit, jelikož prý nedávám vědět dostatečně dopředu a ona by nesehnala náhradu. Domluvíme se tedy s režisérem na termínu za týden a kus a ředitelce dávám vědět okamžitě. Navíc si chci vzít celý den volno. Nežádám jen tak o pár hodin uvolnění. V ten čas chodím venčit psa, který má rakovinu. Páníčci jsou velmi úzkostliví a dovolí ho venčit pouze člověku, který přesně pozná, když není něco v pořádku. Několika vycházkami mě na takového člověka vycvičí. Žádné velké umění to ale není. Daný pes prostě kňučí, neběhá a vleče se. Že je něco špatně vidí každý, kdo kdy viděl zdravého psa. Ve firmě jsme tři, které s ním na procházky mohou chodit (ředitelka a jedna kolegyně). Když požádám o den volna dostatečně dopředu, ředitelka mi odpoví, že neví, jestli to půjde, protože nemá na tohoto psa náhradu. Ale ať si seženu náhradu na ostatní psy a tohle se snad nějak vyřeší. Takže obepisuju kolegy a skutečně se mi podaří všechny psy pokrýt (nehledě na to, že tohle by měla být práce té ředitelky). Nemocného psa vezme druhá zkušená kolegyně. Píšu ředitelce, že mám vycházky pokryté, zda-li mě pustí a že kolegyně může vzít nemocného psa. Chvilku je ticho po pěšině, pak se kolegyně ozve, že ho vlastně vzít nemůže a ředitelka mi vítězoslavně píše, že to nejde. Tak prosím ji o vyvenčení daného nešťastníka. Vymlouvá se na děti a řešení problému nepokračuje, pokud ho zrovna neřeším (sama pro to nedělá nic). Daný pes je na tom navíc už hodně špatně a procházky jsou majitelem stejně hromadně rušeny. Uběhne týden  a den před mým plánovaným volnem se ptám na finální rozhodnutí a zda-li můžu odjet. Ředitelka mi ovšem odpoví, že se "obává, že nemá náhradu na nemocného psa a že ostatní, se kterými je pokrytí domluvené vlastně mají jinou práci". Následně mi skutečně ostatní kolegové napíšou, že se omlouvají, ale vlastně udělali chybu a pokrýt mi psy nemůžou. Takže den před plánovanou dovolenou z ředitelky vypáčím, že odjet si nemůžu dovolit. Když se jí ptám, proč mi alespoň neřekla před týdnem rovnou, že mě nemůže pustit (už to musela vědět), nedokáže mi odpovědět. Schůzku tak musím na poslední chvíli zase zrušit, připadám si jako blbec a hlavně z pozdějšího sledu situací vyplývá, že tohle byla poslední kapka a o dobrovolničení přijdu. Ten daný den jsou pak navíc skutečně procházky nemocného psa zrušeny... Ztrácím chuť pracovat pro takového zaměstnavatele (a ani finančně nejsem motivovaná), a tak se doma domluvíme na tom, ze skončím (v hlavě pořád naději, že se to dobrovolničení podaří zařídit). Výpovědní lhůta je čtrnáct dní. Oznámím to tedy ředitelce a počítám se čtrnácti dny práce. Situace se ovšem vyvíjí jinak. Najednou jsme odhlášená ze skupinového WhatsAppu a tak nemůžu nikomu z kolegů říct ani "ahoj". A nestihnu se ani rozloučit s páníčky psů, protože najednou bez předchozího varování jeden den nepřijdou směny a je mi řečeno, že to je konec. Přestože bych ještě šest dní měla pracovat. Všechny moje směny jsou tak najednou vyřešené (mně odebrané) během čtyř dnů. A předtím nebylo možné mi dát týden dovolenou s více, než týdenním předstihem jejího oznámení... Navíc pak umře ten nemocný pes a ani to mi nikdo nedá vědět. Dozvídám se to složitě přes Facebook. S alespoň jednou majitelkou se mi pak daří rozloučit osobně (ale to už je jen a pouze moje iniciativa).
Ocitám se tedy přibližně měsíc před svatbou bez práce. To je již období, kdy se mi bude těžko něco shánět (s požadavkem na čtrnácti denní dovolenou hned za měsíc). Sice zkouším nějaké krátkodobé brigády, ale neuspěju. Věnuji se tak alespoň svatebním přípravám. Navrhuji styl svatebního oznámení, a tak sháníme někoho, kdo by jej byl schopný překleslit tak, aby to nějak vypadalo. Úspěšní jsme až napodruhé. Do Čech letíme až tři dny před svatbou, takže všechno musí sedět ještě před odletem.
Naše svatební oznámení
Předtím však samostatně přilétám ještě dvakrát. Jednou na zkoušku líčení u kamarádky a podruhé se vracím poměrně neplánovaně z Anglie se svojí milou svědkyní po její návštěvě u nás. Měsíc před svatbou se totiž moje maminka ocitne v nemocnici se zánětem na srdci. Jede tam pouze na prohlídku a už si ji tam nechají. Rovnou ji z fleku řeknou, že tohle bude na šest týdnů. Je to velká rána, protože to by znamenalo, že se svatby nebude moct zúčastnit. Ze začátku máme velké naděje a pár záložních plánů (například na objednání soukromé sanitky i s lékařským dohledem na svatební obřad). Nakonec však nevychází ani jeden, doktoři ji prostě nepustí a tečka. Mého snoubence napadá jako částečné řešení přímý přenos po internetu, takže se na tuto variantu připravujeme (měříme rychlost připojení v kostele), ovšem těsně před obřadem se to stejně nedaří uskutečnit i přes veškerou snahu (což znamená několik přístrojů, přes které jsme se snažili stabilně připojit k internetu). Je to velká rána pro všechny, kteří to vidí, ale už se s tím nedá nic dělat. Měsíc před svatbou se to prostě už nedá celé přeplánovat. Za tři dny pak před svatbou musíme doladit všechno co je třeba. Já chodím ze zkoušky na zkoušku, převážíme zákusky, zjišťujeme, že nemáme dostatek stolů, takže se ještě na poslední chvíli vyzvedávají od firmy, která disponuje tímto zařízením a stíháme i nezkušeným zacházením s alarmem v obecním domě (kde bude hostina a raut) za Prahou povolat na místo policisty. Můj táta váže květiny a taky je to na knop. Nakonec se to stíhá, půjčujeme luxusního mercedesa a jde se na věc.
Svatební den vyjde pěkně, nemáme zpoždění, počasí je krásné, všichni jsou dobře naladění a celý obřad v kostele se podaří vyladit tak, že jsou spokojení jak věřící, tak nevěřící členové rodin. Jedinou, zato podstatnou, vadou na kráse je ona nepřítomnost mé maminky, za kterou se alespoň jedeme podívat po obědě a chvíli se zdržíme. Končíme kolem půlnoci a to velmi civilizovaně :-). S manželem se necháme odvézt taxíkem do Tančícího domu.
Jedna svatební...

... a jedna ranní


Probuzení s výhledem na historickou Prahu a Pražský hrad je vážně úžasné! Kolem poledne odcházíme, tašky si necháváme bezplatně a bezpečně v kanceláři zaměstnavatele mého manžela na Andělu (jsou po celém světě a všichni zaměstnanci do nich mají přístup, což poskytuje mnoho výhod obecně při cestování) a vyrážíme do zoo. Je krásný den a prohlídka stojí za to. V myslích jsme s našimi rodiči, kteří právě v tuto chvíli uklízí obecní dům, aby byl předání schopný, a zároveň čelí kritice paní z obecního úřadu, která má pořád nějaký problém. Večer se přemisťujeme do letištního hotelu, abychom brzy ráno mohli odletět do Londýna.

O svatební cestě a jak to bylo dál zase příště :-)

středa 5. října 2016

Díl sedmnáctý, aneb pro teď to ukončeme :-)

Na našem novém bydlení začínáme intenzivně pracovat. Je potřeba to dát za čtrnáct dní do kupy tak, aby mohli přijet rodiče, jejichž návštěva se domluvila půl roku předtím, takže jsme nevěděli, že to vyjde takhle brzy po stěhování. Celý týden z těch čtrnácti dnů žijeme v prachu. Přítel brousí omítku, sádruje spáry, vytahuje hmoždinky, ... Pak nastupuju já a celý náš obývací pokoj vymaluju. Je to fuška, ale ten výsledek je parádní. Zprovozňujeme troubu, na vařič si budeme muset z technických důvodů ještě chvíli počkat (takže začínáme vařit pouze ta jídla, co se dají udělat jenom v troubě). Jedni rodiče přijedou a odjedou a my nemáme více než čtrnáct dní na dodělání zbytku, aby to bylo již kompletně hotové na návštěvu druhých rodičů. Necháme si dovézt desku ke kuchyňské lince a podle šablon si je sami uřízneme a spárujeme. Poličky na zemi posuneme o deset čísel od zdi tak, abychom z padesáti centimetrů udělali normálních šedesát. Nejvíce si na tom samozřejmě mákne přítel, já jsem jenom pomocná síla :-). Společně se zazděním krbu sádrokartonem, které jsme si dělali také sami, máme to nejnezbytnější za přibližně měsíc a půl po nastěhování dodělané. A jsme z toho docela unavení. Do teďka jsme se stěhovali průměrně každého půl roku, takže si docela rádi odpočineme a na zbývající drobnosti si necháváme mnohem více času na dokončení. Nicméně k dnešnímu datu mohu směle říci, že jsme kompletně zabydlení! :-)
Práce v prádelně mě naplňuje zhruba po dva měsíce, co v ní pracuju. Pak pocit nadšení upadá a to je chvíle, kdy o sobě poznávám nejvíce nových věcí. Zjišťuju třeba, že mám zvídavou povahu, kterou ubíjí stereotyp, který v práci nastal. Navíc fyzicky vyčerpávající stereotyp. Protože dokud jsem měla neustále kolem sebe něco nového k poznávání, nenudila jsem se, ale jakmile jsem z té jedné haly, kde pracujeme, poznala všechno, nudit jsem se pomalu začala. Projevovalo se to tak, že  můj mozek, nemajíc dostatek podnětů, začal vnímat ten čas strávený tam jako subjektivně mnohem delší. A to i přesto, že je pořád potřeba pracovat rychle a práce je fyzicky namáhavá. Přešlo to do dokonalého stereotypu. Vím přesně, co mám dělat, objevila jsem ty nejlepší fígle, jak si práci alespoň trochu ulehčit, pochopila jsem celý systém kolejniček kolem mě, takže nad ním už nemusím přemýšlet, každý den "děláme" ty samé zákazníky, takže člověk neustále střídá tak čtyři druhy balení oblečení, ale nic víc. Ostatní kolegové pořád používají ty stejné tři anglické věty, protože jich k práci není třeba víc. Teamleadeři mají pořád ty stejné tři pracovní rozkazy, protože stačí. Třešničkou na dortu je rádio, které nám hraje písničky ve smyčkách, takže jednu píseň člověk slyší tak čtyřikrát za den tři měsíce po sobě. A to pak opravdu leze na nervy. Moc si mezi sebou nepovídáme, pracujeme tam jako stroje. Neexistuje tam nic, co by nepodléhalo neustále dokola stejnému opakování. Pouze třikrát za půl roku se stalo, že byl stereotyp narušen! Jednou při nácviku požární evakuace, kdy mě vytáhli z pauzy od oběda. Podruhé když jsem si omylem shodila brýle a pak mi je skoro celá jednotka hledala, neboť zaletěly hodně daleko a já nic neviděla. A nakonec když se v létě rozdávaly nanuky. Každému jeden. Abych dokreslila, jak moc stereotypní ta práce je, tak dodám, že o těch nanucích se mluví ještě měsíc po tom, co se ta událost stala a už tři měsíce před letními měsíci je na to každý natěšený. Nerozumím tomu, jak tam některé kolegyně mohou vydržet už sedmnáctým rokem. Já jsem tam půl roku a jsem vyřízená. Vlastně práce v prádelně je až můj druhý úvazek. První a nejhlavnější je to, že během práce se snažím svoji nenasytnou mysl něčím zabavit a přemýšlím tak o životě, o námětech na scénáře, o příbuzných a o tom, jak se z prádelny co nejrychleji a nejefektivněji vyhrabat a dostat se do své profese. Ale protože vím, že si nemůžu dovolit jen tak z ničeho nic s prací seknout, zatínám zuby a každý den se tam vypravím.
Po měsíci od přestěhování je čas na předávání klíčů od našeho minulého bydlení ve Flitwicku. Tomu předchází to, že tam každý s přítelem strávíme pěkně dlouhý čas a cídíme všechno, na co přijdeme. Když se pak na tuto událost dostavím, paní makléřka se už naplno věnuje prohlížení bytu. Za patnáct minut ho doprohlíží (dělají to tady velmi pečlivě) a začne se se mnou bavit o tom, co objevila. Spousta z těch věcí, které mi říká, tam byla natropených ještě než jsme se přistěhovali. To jsme sice dostali celý dům nafocený se zaevidovanými nedostatky, ale nenapadalo nás, že bychom si to měli předtím pečlivěji projít a nechat tam dopsat ještě další věci, které jsme objevili. Takže jsem musela poslouchat, jak tady je skvrna na koberci, tam barevné kolečko na kuchyňské lince a jinde mapa na zdi. Nejlepší tečkou byla výtka, že není posečená zahrada, ačkoliv realitní kancelář věděla, že tam už měsíc nebydlíme a měsíc už dům nabízela jako volný. Příjemné to celé nebylo ani trochu. 
Jediný nedostatek, který byl způsobený námi byl mírně zplesnivělý silikon mezi sklem a rámem oken. To bylo proto, že v zimě v domě vůbec necirkuloval vzduch. Vodu vevnitř zadržovala plastová okna, která zde nemají "ventilačku" a ani každodenní větrání nepomáhalo. Když jsme nebyli schopni usušit prádlo vevnitř za tři dny, koupili jsme vysoušeč vzduchu, který tomu všemu vydatně pomohl, nicméně tečky na silikonu tam už zůstaly.
S makléřkou se loučíme, prý dá vědět, co budou chtít doplatit. Vědět dávají asi za týden. A není to milé. Nechávají si naúčtovat spoustu peněz za dočištění silikonu a také za ty chyby, které sice nebyly naše, ale nebyly předtím zaevidovány. Naše dojmy, že zdejší realitní kanceláře pracují zvláště při předávání klíčů na bezcitných a penězochtivých principech, opět zesílily. 
Na konci května realizujeme náš plán, který jsme s přítelem před pár měsíci vymysleli. Protože zdejší víno ani pivo nejsou nic moc a naopak Češi disponují oběma tekutinami ve skvělé kvalitě, rozhodli jsme se, že si obojí dovezeme. Doteďka jsme to udělali jednou když jsme se stěhovali s dodávkou z Čech (jak se nám všechno porouchalo) a jednou jsme dovezli alkohol letadlem v odbaveném zavazadle. Jenomže ceny odbavených zavazadel stouply a už by se to nevyplatilo (na těch 32 kilo jednoho zavazadla). Takže jsme vymysleli něco lepšího. Vezmeme naše auto a dojedeme si pro pivo a víno do Čech sami. A spojili jsme to se státním svátkem v Anglii na konci května, který připadal na pondělí. V pátek jsme kolem čtvrté odpolední vyrazili. Všechno šlo hladce a kolem půl deváté ráno jsme byli u přítelových rodičů u Litoměřic. Dále jsem s naším autem pokračovala jenom já a to další dvě hodiny k mým rodičům do Lozic. Většinu cesty z Anglie jsem řídila já, takže jsem přijela pekelně vyřízená. Naobědvali jsme se a vyrazili do Makra pro plechovky s pivem a lahve s vínem. Rozpočet byl dost vysoký a nakonec jsme nakoupili přes šedesát litrů vína a dvěstě osmdesát půllitrových plechovek piva. Když jsme to naložili do našeho auta, okamžitě si "sedlo" na zem. Další den jsme jeli s mými rodiči zpátky do Prahy, kde jsme se setkali s přítelem, jeho rodiči, mojí ségrou a jeho ségrou, která s námi po společném obědě odjížděla do Anglie. Tráví tady s námi doma osm měsíců na praxi. Když se do auta přidaly i její věci a další drobnosti velkého objemu (například velké množství domácích marmelád od přítelovy maminky), už tam nebyla ani skulinka volná. Auto bylo tak napěchované, že jsme se báli, abychom při cestě na nějakém větším hrbolu nezničili tlumiče anebo pružiny auta. Ale náš věrný vůz to všechno vydržel a dovezl nás bezpečně zase zpátky do Anglie. Tentokrát řídil většinu času přítel. Toho alkoholu jsme si přivezli tolik, že jsme si na něj museli nejdřív přimontovat velkou polici do spíže. 
Od té doby neproběhlo moc změn, ale zato ty stávající jsou o to výraznější. Spojené království se rozhodlo, že už nechce pokračovat jako členský stát v Evropské unii. Ta zpráva nás zasáhla. Do poslední chvíle jsme tomu nevěřili. Velmi pravděpodobně nám to zdejší pobyt po oddělení hodně znesnadní. Byli jsme velmi zkroušení a já jsem byla hodně rozčílená. Vždyť já tady s ostatními občany bývalého východního bloku dělám práci, kterou Angličané opovrhují a můj přítel naopak platí tak vysoké daně, že se té částce ve svých odvodech většina rodilých Angličanů nevyrovná. Byl to pátek a já jsem měla na všechny své kolegy v práci vztek. Uklidňovala mě jenom jedna věc. Večer jsme s přítelem měli domluvený odjezd k jednomu ze zdejších akvaparků (v celé UK jich je asi tak pět, takže i nejbližší je tři hodiny cesty), kam jsme chtěli druhý den zajít. Jenomže celý akvapark následujícího dne přebila v důležitosti a emocionálním nábojem věc, která se stala ještě ten pátek večer. Byla jsem svým milým požádána o ruku. Z čehož byla jsem zaskočená a překvapená, ale hlavně moc šťastná! Bylo to popravdě jedno z nejkrásnějších překvapení, které jsem za svůj život zažila. Možná to vůbec nejkrásnější. Takže od té chvíle jsme po téměř čtyřech letech vztahu snoubenci.  A na květen plánujeme svatbu :-).
Teď už se nehodí nic moc dodávat, nicméně neodpustím si ještě jednu poznámku. Je tomu tak týden, co jsem se stala v Anglii živnostníkem. Taky tomu není tak dávno, kdy jsem si pořídila dobrou kameru a doufám, že to nebude dlouho trvat a začnu tady konečně dělat to, co mě baví. 
Také jsem už připravená na hromadný útok na všechny dokumentaristické produkční skupiny v Londýně a to by muselo být, aby mě nějaká nezaměstnala! Rozhodně to nevzdávám, protože ani náhodou nechci strávit zbytek života v prádelně :-).

Po vymalování obýváku jsem si připadal dobře :-)

Naše zásnubní oznamovací fotka :-)

P.S. Milí drazí věrní čtenáři! Velmi si vážím toho, že jste v pravidelném povídání o mých dobrodružstvích v Anglii našli potěšení a sledovali je. Teď se možná na chvíli odmlčím, ale v hlavě mám ještě pár věcí, které bych sem na svůj blog chtěla pověsit, protože by někomu třeba mohly připadat zajímavé. Takže: Stay tuned and see you! :-)
Majda

čtvrtek 15. září 2016

Díl šestnáctý, aneb jak se stěhujeme do svého

Po tom, co ve středu do tiskárny nastupuju a odpracovávám i velkou část dalšího týdne, během kterého si zvládnu velmi naivně a neuváženě upsat i k sobotnímu přesčasu (což mě hned po tom rozhodnutí strašně zdeptá, protože výhled na zničenou sobotu a další dřinu pouze s jediným dnem volna je pro mě nepřekousnutelný), který je ve formě normální každodenní směny a nejsou za něj žádné speciální příplatky toho mám plné zuby. Připadám si, jako kdybych v tiskárně pracovala už věčnost a do budoucna se mi to jeví jako jedna jednolitá makačka bez světlých bodů. Další věcí je, že se mi ve čtvrtek ozývají z dalšího místa, kam jsem posílala svůj životopis. Z prádelny, která sídlí za rohem od tiskárny. Zvou mě na interview a spěchají. Domlouváme se na pátek před mým startem dalšího pracovního dne. Když se tam dostavím, vítá mě velký komplex čistě industriálních budov, společným znakem je potom hlasitý zvuk vzduchové ventilace a z komínů stoupající pára. Vedou mě za manažerem, který je oproti HR manažerce tiskárny usměvavý od ucha k uchu a mnohem vstřícnější, což mi hned zvedá náladu. Bavíme se o základních právech zaměstnanců, ty jsou mnohem lepší, než v tiskárně. Vyšší plat, více dovolené, speciálně placené přesčasy. Zatímco si povídáme, koukám se také manažerovi za záda, kde je okno do haly. Vidět toho moc není, jen co chvíli oděv, padající na kovovém ramínku dolů. Z toho dostávám, kdoví proč, strach, ale snažím se na sobě nedat nic znát. Zavedou mě do výroby. Mají tři jednotky, jednu hygienickou, druhou nehygienickou (kde se perou třeba montérky z autoservisů) a poslední, kde se perou rohožky, ale třeba i takové věci, jako jsou rolovací ručníky na záchodech k osušení rukou. Procházíme kolem množství pracujících lidí. Ládují a zase vyskládávají obří pračky, jejichž buben je tak třicetkrát větší, než ten, co mají běžní lidé doma. Jedna várka na praní váží za suchého stavu kolem stovky kil. Koše na prádlo jsou ve zdejším podání velikánské kádě na kolečkách. Další lidé oblečení věší na ramínka. Takto pověšené oblečení (dlouhé montérky a pracovní pláště) se pak vydává pomocí různých otočných spirál a kolejniček samo na cestu do velkého tunelu, který je, projíždějící, suší. Pak se každému jednotlivému kusu naskenuje jeho originální čárový kód a oblečení se potom na základě řízení počítačem samo poskládá u stropu, kde se nachází dvaadvacet třímetrových řad. Až se celá řada zkompletuje, tak aby potom mohlo být zase po kolejničkách spuštěno dolů. Pak dojede prádlo až ke dvěma velkým plechovým skládacím strojům. Každý stroj má na výšku přes dva metry, na šířku kolem metru a půl a na délku metry čtyři. Je to mohutné a jediné, co to umí je oblečení seskládat rychlostí jeden kus za tři sekundy. Na každé straně takového stroje je jeden člověk. Jeden stroj láduje, druhý odskládává prádlo a balí je. Nakonec je ve velkých taškách po dvaceti hází do dvoumetrových vysokých kovových klecí. První můj dojem při pohledu na to velké množství na ramínkách se pohybujících plášťů byl neskutečně odstrašující. Připomnělo mi to exkurzi do Osvětimi, které jsem se na gymplu účastnila. V Osvětimi bylo taky mnoho pracovního oblečení, které na svém místě neměly ani jednoho majitele. Vracíme se zpátky do kanceláře a já se cestou snažím veškeré představy zapudit. Ještě se bavíme o pracovních limitech. Na každý den a člověka nějaký připadá. Jeho výše spočívá v konkrétním druhu práce. Věšiči na ramínka musí za den zpracovat každý dva tisíce kusů. Lidé u každého stroje musí dohromady za den poskládat tři tisíce dvě stě kusů. Manažer se mě ptá, zda jsem na limity zvyklá. Odpovídám, že o nich něco vím, protože nakonec v tiskárně je máme taky a moc dobře jsem věděla, že jsou několikanásobně nadhodnocené. Velmi rychle se rozhodnu práci změnit a po celých osmi dnech v tiskárně odcházím do prádelny. V sobotu přesčasem skončím, v úterý znovu nastupuji. První věc, kterou v prádelně zjišťuji je, že zde není nadhodnocený čas na splnění limitu, ale nadhodnocený je limit na to, aby se včas stihnul. To v praxi znamená celodenní kmitání. Nejdříve pracuji na skenování čárových kódů oblečení. Připadám si jako kdekoliv na pokladně (laser sejme a já odkliknu), také mi naskakuje jako podobná práce vlekaře, protože jako vlekař přiřazuje lidem projíždějící kotvy, tak já jsem přiřazovala oblečení projíždějící háčky, které je rozvážejí po celé hale ke kolejničkám. Vždycky, když se to na mě začíná hrnout tak, že už nevím, co dříve (pláště na mě padají odevšad) přijde pauza, za kterou to zpracuje někdo jiný. Přestávky jsou dvě a dohromady dají hodinu. To je další příjemný bonus oproti tiskárně. Přestože je to makačka, tak mě ta práce baví rozhodně víc, než předchozí. Velmi zřejmě i proto, že se ani trochu nenudím. Ždímám ze sebe maximum a najednou je konec pracovní doby (ta je od půl osmé do čtyř, takže bývám doma včas). Po pár dnech mě přeřadí na skládací stroj a na konci mého prvního dne definitivně pochopím sílu mocných limitů. Celá splavená zjišťuji, že místo tří tisíc dvě stě kusů jsme udělaly (na jednotce pracuje pouze ženské pohlaví, celkem asi patnáct lidí) pouze čtrnáct set. Taková je realita. Odcházím celá špatná, protože nechápu, kde jsem udělala chybu, když jsem kmitala jako smyslů zbavená. Další dny zjišťuji, že  je prostě potřeba se těch smyslů "zbavit ještě víc" a přitlačit, aby výsledek byl lepší. Učím se i pár grifů, jak práci zrychlit. Nakonec se mi výsledek den ode dne zlepšuje a dobrou zprávou je i fakt, že asociace s Osvětimí mě už přestala trápit.
Jako správně nadšený pracovník si beru i fůru přesčasů. Ty jsou ve formě zůstání o hodinu déle. Do práce to mám autem půl hodinu, takže jsem i s přesčasem každý den pryč docela dlouhou dobu, ale alespoň končím v rozumný čas.
Dozvídáme se skvělou zprávu, koupě domu se po čtyřech měsících vydařila, všechny rešerše a hloubkové kontroly dopadly dobře a my si můžeme zajet vyzvednout klíče a přestěhovat se. Do realitní kanceláře přijíždíme osmého dubna s úsměvem, při přebírání klíčů nás paní makléřka upozorňuje, že bývalý majitel se velmi omlouvá, ale už nestihl vyčistit ucpaný přepad u vany, což na nás udělá dojem. Jsme rádi, že na nás bývalý majitel tak myslí. Koupíme zapomenutý metr v Poundlandu (domku chybí sporák a trouba, tak abychom mohli koupit na míru nové přístroje) a vyrážíme.
Vstoupit poprvé do domu, který je náš je úžasný pocit. Už žádné placení pronajímateli, všechno si budeme zařizovat sami a s nikým se už nebudeme muset dohadovat nad předáváním starého bytu. Vstoupíme a pořád máme úsměv na rtech, ale při procházení jednotlivých prázdných pokojů nám začíná tuhnout. Všechno to začíná roletami na okna, které musely být na míru a těžko budou pasovat jinam, nicméně jsou odmontované a odvezené, dřez v kuchyni teče, kuchyňská linka má místo normálních šedesáti centimetrů na šířku, které je přizpůsobeno všechno kuchyňské vybavení, jenom padesát (takže už rovnou víme, že trouba se nám tam takhle nevejde). Taky jsme si mysleli, že nebudeme muset malovat, ale zažloutlé stěny s jejich měnící se barvou nám tento pocit rychle vyvracejí. Ze všech zdí čouhají nevytahané hmoždinky (tak asi třicet dohromady) anebo rovnou celé šrouby a háky, které tam byly zatlučeně evidentně dost ledabyle (omítka je okolo opadaná). Jenomže když se s nimi přítel potom morduje, tak nejdou vyrvat. V prvním patře nás čekají další překvapení. V koupelně není polička nad umyvadlem a dráty k připojení zásuvky v poličce koukají normálně ze zdi. A co nás dostalo snad nejvíce byly chybějící schůdky na půdu, které tam ještě při prohlídkách prokazatelně byly. Přesně takové ty schůdky, co jsou na míru a připomínají žebřík nám tam bývalý majitel odmítl nechat. Odmontované špunty, které mají tlumit dveře, aby nebouchly do zdi už nás prakticky nechávají klidnými. Poslední překvápko, které se naštěstí pak ukáže jako falešný poplach je podezření, že na celé kuchyňské spotřebiče je vyhrazen jistič, který toho vydrží ještě méně než ten na osvětlení (pouze šest ampérů). Nakonec se ale zjišťuje, že jistič sice slabý je, ale dráty snesou i adekvátní proud a tedy i jistič. No, jsme z toho docela přešlí. Alespoň, že ti koně, co se pasou za okny, tam stále zůstali. Na stěhování znovu povoláváme tátu, kterému vyjde mnohem levněji zaplatit letenku a půjčit si dodávku, nežli platit stěhováky. Naštěstí máme flexibilní a ochotné rodiče, kteří jsou schopni se sbalit a odjet buď ze dne na den anebo změnit plány na příští víkend, aby mohli přiletět a pomoct nám.
Je zajímavé pozorovat, jak se nám rozšiřuje jmění. První stěhování jsme zvládli se dvěma kufry letadlem, druhé malou dodávkou, třetí velkou dodávkou a teď to čtvrté to byly rovnou dvě velké dodávky (jak je dobrým zvykem,  řídím). Den to byl náročný, dvě otočky a mnoho těžkého stěhování (pračka z prvního patra a tak). Ale jinak je bilance slušná, nic se nerozbije, je pěkné počasí. Jediné, co nemůžeme je stavět nábytek do konečné pozice. Zvláště v obýváku, kde bude potřeba vyspárovat stěny, vytahat hmoždinky, zazdít díru na krb (nejsme krboví), zabrousit stěny a konečně vymalovat. Vlastně místnosti, kam se dá bez obav stěhovat, jsou jenom vrchní tři ložnice, kde se teď nebude nic dělat. Jinak nás na domku čeká spousta práce. Jediné, co jsme nezvládli odstěhovat svépomocí, je piano. Tomu domlouvám zvláštní speciál v podobě stěhováků. Taková domluva zabere dlouhý čas. Člověk by očekával, že pokud někomu nabízím práci a za ni výdělek, tak to podnikatel se stěhováním rád udělá. Proto mě překvapuje, že prvních deset čísel, kam volám zvedají neochotní a nevrlí chlapíci, kteří nabízejí vysokou cenu a nevycházejí vstříc.
Stane se mi dokonce, že mi jeden stěhovák dá odhad na cenu 260 liber. Když mu esemeskou píši, že už mám jinou firmu, tak akorát napíše "How much", místo aby se slušně celou větu zeptal, za kolik jeho konkurence stěhuje. Aby pak při zjištění ceny dokázal najednou 260 liber srovnat na 160...
Až jedno z posledních čísel zvedne optimistický chlapík. Objednám si z minulé zkušenosti ne čtyři, ale tři silné chlapy. V jedno úterý se sejdeme ve Flitwicku. Z auta vyskočí dva a jeden sedmiletý kluk. Zase mi přijelo na stěhování piana o jednoho muže méně... Projevuju obavu a přidávám historku o minulých třech uhekaných profících, ale oni že prý to zvládnou. Tak jsem jim nemohla než věřit. Předchozí den jsme z posledních sil uklidili a nadvakrát vymalovali ten jediný kout, kam piano bude patřit a musí se to odstěhovat dnes. Tito chlapíci naštěstí disponují prknem na kolečkách, ke kterému piano přivážou. Jediným zádrhelem pak je krom toho klučiny, se co u nás začne chovat jako doma, situace při vykládání piana. To se několik minut odehrává drama, když piano na výtahové rampě u náklaďáku metr nad zemí začne, vlivem nerovnosti terénu, ujíždět na chlapíka na jedné straně a ten druhý s tím nemůže nic dělat. Chlapík pod vahou piána rudne, vrávorá a tlačí piano zpět nahoru což se mu naštěstí po několika dlouhých sekundách daří. Ono asi není sranda, když vás začne válcovat přes tři sta kilo hudebního nástroje. Nakonec je však piano úspěšně uloženo na svém novém a velmi pravděpodobně dlouhodobém místě.

Poslední dodatek příště :-)

pátek 5. srpna 2016

Díl patnáctý, aneb jak jsem si našla práci v tiskárně

Dva dny po úspěšných státnicích si vybírám vánoční dárek od svého milého a nechávám se v Praze zkrášlit. S kamarádkou zajdeme do čajovny a ani výtečné české točené pivo nesmí chybět. Do Anglie se zkrátka vracím s obrovskou úlevou v srdci.
Při zpátečním letu se mi stává již zmíněná historka, kdy málem zapomínám odletět, protože létání je taková rutina, že jsem si pořádně nezapamatovala ani neověřila datum letu. Když mě pak chytrý mobil upozorní, že je čas k odjezdu na letiště, nestačím se divit. Vlastně jsme to nedávno počítali a zjistilo se, že letadlem lítám více, než jezdím vlakem a autobusem i veškerou MHD.
Na letišti mě pak vítá velká kytice, za kterou se skrývá přítel. Tak taková byla oslavná tečka za mým studiem.
Doma mě nyní už čeká jediná věc: dořešit svoji práci. A společně se pak s přítelem pouštíme do peripetií koupě domu tady v Anglii. Měla jsem již diplom, ale z trhu s nabídkami práce jsem přesto frustrovaná. Za deštivých dní objíždím pracovní agentury, kde po vás chtějí vyplnit tunu papírů za účelem příležitostných brigád (a už se pak nikdy neozvali). Stálá pozice, jakákoliv, se mi hledá velmi těžko. A to je docela nálož na psychiku. Zvlášť, když si moc nevěříte. Vzdávám to a telefonuji na kontakt do tiskárny. Z dovětku realitní makléřky je mi jasné, že to nebude kdovíjaká práce. Nabírají-li pořád nové lidi, tak jim tam asi moc dlouho nevydrží. Z tiskárny mi posílají asi desetistránkový přijímací dotazník. Docela dost práce na to, co má následovat. Nicméně, ještě ten den ho vyplním a odešlu. Další týden je ticho po pěšině, a tak se zase pouštím do obepisování všech nekvalifikovaných pozic, které rodilí občané nechtějí ani v nejmenším dělat. To může posloužit jako argument na ty jejich věty, že jim imigranti berou práci. Já tady dělám nechtěnou práci a přítel zase platí nehorázné daně do státní pokladny. Z tiskárny se konečně ozývají. Dáváme si s HR manažerkou schůzku. Ze setkání vyplývá, že jde o práci ve skladě. Podepisuji spoustu dokumentů a napozítří, kdy mi je nový zaměstnavatel již schopný poskytnout bezpečnostní obuv, nastupuji. Práce je na tři směny. Já jsem upsaná na tu ode dvou odpoledne do desíti večer. Ve smlouvě mám zaručeno úplný základ toho, co zaměstnavatel musí splňovat. Půl hodiny pauza, dvacet osm dní dovolené. Přesto zjišťuji, že se tam nachází velké množství dalších zaměstnanců, kteří mají smlouvy ještě horší. Občané Rumunska, kteří tuto práci získali přes agenturu, mají k tomu ještě navíc již zmíněný "zero hour contract". Takže, když bude mít tiskárna málo práce, pošle je domů a nestará se to, z čeho vyžijí a zazáplatují vzniknuvší díry ve svém vlastním rozpočtu. Já mám alespoň zaručených čtyřicet hodin týdně.
První den své práce nazouvám bezpečnostní obuv. To jsou boty tak třikrát těžší, než normálně. Mají pevnou špičku, vyztuženou podrážku i patu a projdu tak dvacetiminutovou instruktáží, co a jak v případě požáru. Také jsou mi ukázány prostory. Tak dvacet pět metrů vysoká pracovní hala - sklad, kde pracují všichni zaměstnanci. Tu rámují další místnosti. Šatna, kde mají být ze zákona zamykací skříňky, ale nejsou, takže si nemáme nosit nic cenného. Vzduch je tam zatuchlý, stěny pošlapané, světlo nesvítí, dveře nemají kliku. Záchody. Tam jsou vysazené dveře z jednoho pantu. Instruktážní popisky jsou ve velkém množství jazyků, i ve slovenštině. Ale angličtina chybí. To svědčí dostatečně o složení zaměstnanců. Kantýna jsou čtyři holé zdi (mnohokrát také pošpiněné botami až do výšky kolen), jednoduché židle, olezlá linka s vodovodním kohoutkem, kde nikdo neví, zda-li je voda pitná. Při příchodu a odchodu se hlavně nezapomenout prokázat kódem a otiskem prstů. Pozor na náplasti, pak to nefunguje. A náplasti jsou v téhle práci každodenní zdravotní pomůckou. Pracuje se osm hodin s papírem a každý den jsem tak získala šest až deset nových řezanců. Malých, ale neustále praskajících, krvácejících a hlavně se množících, protože do druhého dne se samozřejmě nezahojily. Rukavice nebylo možné nosit, protože se pracovalo s jemnou motorikou. S těmi těžkými botami mě postavili na osm hodin ke stolu a dělalo se rutinně pořád to samé. Na druhé strany plakátů jsme připevňovali lepící pásky, osm hodin třídili a vkládali vždy patnáct volacích karet do stojánků, které vidíte v obchodě, tunou lepicích pásek jsme skládali krabice, zacházeli jsme s velkými plakáty a bannery (některé měly i osm metrů na délku a tak tři na šířku), které jsme museli umně a pouze sami zkompletovat, pak smotat, přidat ochranný papír a vložit do krabice. Na krabici se pak obvykle přilepila adresa a dodala oranžová samolepka - "urgentní". Případně "tajné, neotvírat". Spotřeba kartonu byla obrovská. Do krabice, kam by se vešlo celé balení encyklopedií, jsme například vkládali tři tenké proužky papíru do kapsiček na cenovky v supermarketech. Pak jsme krabici museli několikanásobně obmotat lepenkou. Typy prací se střídaly, ale ve výsledku se nakonec dělalo prakticky pořád to samé. Jen obrázky na plakátech a krabicích se měnily. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, že za každým papírovým stojánkem v obchodu, anebo vylepeným plakátem je tolik práce, kterou někdo musí rutinně a za nízký plat oddřít, aby se ta věc pak za týden vyhodila. Od šesti do půl sedmé máme pauzu. Všichni jsou unavení, ponoření do sebe a zticha. Jen jedna Rumunka pokaždé volá celou tu půlhodinu domů. Když se zeptám paní naproti, jak dlouho zde už pracuje, odpoví, že tři roky. Nepředstavitelné.
Napadne-li vás, že to zní dost hrozně, tak musím souhlasit. U většiny prací jsem neviděla pořádný důvod toho, proč se dělají. Tolik práce a zmařeného času jen proto, aby byly ulice a obchody barevnější? Kreativita byla v té práci nulová. Prostě jsem jenom osm hodin stála, poslouchala dvě navzájem se překřikující hlasitá rádia s opakující se smyčkou písniček a dělala donekonečna tu samou práci. Nejdřív jsem se zabavila zkoumáním prostředí. Spoustu krabic, regálů, palet, kamiony přijížděly, odjížděly, vykládalo se, nakládalo, ... ale po třech dnech už mé oči nenacházely nic nového. Čas se strašně vlekl. Třikrát jsem se podívala na hodiny během jedné minuty a měla jsem pocit, že se už zastavily. Kolem nás jezdily vysokozdvižné vozíky a strašně smrděly. Manažeři, kteří na nás dohlíželi, pořád chodili okolo a nedělali vůbec nic. A kolegové byli také celí ustrnulí. Buď si nikdo s nikým nepovídal (každý měl svůj stůl daleko od ostatních) a když už, tak se opakovaly ty samé věty ("dáš mi izolepu?") a jeden "vtip", kdy si za každou izolepu, kterou jste někomu půjčili, řeknete do větru nehoráznou sumu imaginárních liber. A všichni ostatní se tomu zasmějí, i když to slyší každý den desetkrát.
Domů jezdím strašně utahaná a depresivní. Jediným světlým momentem bývá ráno, kdy si mohu přispat, udělat něco pro sebe a v klidu poobědvat, nicméně je zřejmější a zřejmější, že tohle dlouho nevydržím. Teda snažím se, ale selhávám. Prostě v téhle práci nejenže neumím najít radost, ale ani se nedokážu ubránit frustraci.
Z čeho naopak můžeme mít a máme radost je fakt, že proces kupování domku se bez problémů rozběhl. Je to tady v Anglii běh na dlouhou trať. Mnohokrát to trvá i déle, než půl roku. Schůzku u finančního poradce jsme už měli za sebou. A hypotéku nakonec nebylo těžké vybrat, protože tu nejvýhodnější nám nedali (jak jsem už psala, nemáme tady účty otevřené delší dobu, než tři roky) a druhá nejvýhodnější byla u banky HSBC, u které má přítel účet. Je to sice banka pro bohatší vrstvu obyvatel, ale byla velmi vstřícná. Pro kupování nemovitosti je nejlepší si najmout právníka. Agendy je kolem toho totiž spousta. Právník naopak nevyžaduje skoro nic a koná sám (i když mnohdy pomalu). Celý ten proces je docela složitý, nicméně hlavně se v něm banka pojišťuje, aby nevydala hypotéku na dům, který nemá hodnotu, za kterou se kupuje. Probíhá tedy odhad ceny domu bankou, pečlivě se prozkoumávají všechny bezpečnostní prvky a dělají se různé obhlídky odborníky. Přítele prověřují ze všech stran a zjišťují, zda je schopný splácet. Sám tam musí také na hodinovou schůzku. Je toho hodně, ale je to pozitivní. Nejlepší na tom je jeden prostý fakt: jde to sice pomalu, ale nad očekávání dobře. Zatím.

středa 20. července 2016

Díl čtrnáctý, jak jsme vybrali dům a já konečně odstátnicovala :-)

Po Vánocích se vracíme do Anglie každý po vlastní ose. Zatímco mně i nadále pokračuje období, kdy jsem nezaměstnaná, přítel musí samozřejmě zase do práce. Anglická zima, to je déšť a nevlídno. Je pravda, že občas, třeba přes, noc namrzne, nicméně sněhu se tady dočkat příliš nedá. Vlastně pouze jedinkrát napadl po ránu lehký poprašek, kterého se sice okamžitě chytly děti, ale i ten byl do poledne proměněn ve vodu. V čase, který mám, se intenzivně učím a hledám práci. Obojí dohromady zabere každý den klidně šest hodin. Mé studium má poměrně jasnou strukturu, kterou jsem si vytvořila, abych látku uměla dobře a zapamatovala si ji. Vtloukám do sebe bez milosti množství informací. Ovšem hledání práce je stále velice náročné. Internet procházím každý den a odpovídám na inzeráty. Má vybíravost ohledně oborů se ale zmenšuje a zmenšuje. Po tom, co jsem s prací skončila, jsem se zaměřovala pouze na práce z oboru, pak jsem začala pomalu přidávat i profese, které bych si alespoň mohla představit, a končím nabídkami všeho druhu. I těch absolutně nekvalifikovaných. Jenomže i když se snažím být systematická, výsledky se nedostavují. Většina zadavatelů nabídek není ani schopná poslat automatický mejl, že mě nevzali. A schránku mi tak plní jenom newslettery s nabídkami ze všech těch serverů, kam se zaregistrovávám. To mi moc na náladě nepřidává. Na pohovor si mě zvou pouze jedinkrát. V jednom kině z obrovské sítě multiplexů, která zde v Anglii dominuje, hledali uvaděče. Na pohovor se samozřejmě dostavím, ale hned u dveří mi spadnou koutky. Se mnou se tam sejde ještě dalších pětadvacet uchazečů. Absolvujeme týmové hry, aby viděli, že k něčemu jsme. A zkoušíme si uvést film v největším Imaxovém sálu před plátnem. To byl zážitek dokonalý. Škoda jen, že tím to skončilo. Sice mě vybrali do užšího výběru čtyř lidí, ale další den se už neozvali. 
S přítelem sledujeme trh s nemovitostmi a nestačíme se divit tomu, jak ceny anglických domků neustále strmě stoupají. Vlastně stoupají měsíčně tak překotně, že začínalo být jasné, že přítelův velmi štědrý plat dokáže každý měsíc na hypotéce pokrýt stále menší domky. A protože minule znělo předsevzetí jasně: "příště se už budeme stěhovat jenom do vlastního", bylo jasné, že budeme muset něco pořídit co nejdřív, abychom dostali za náš vklad co nejlepší výsledek. Začínáme se tedy porozhlížet. Nejdříve v našem městečku Flitwicku. Je na trati, má velký supermarket a je blízko letiště. To ale znamená, že tam jsou domy o dost dražší, než jinde v podobné vzdálenosti. Moc možností není. Potřebujeme městečko na trati do Londýna a pokud ne ve Flitwicku, tak někde poblíž, abych mohla dojíždět i nadále do kostela a fotografického klubu. Začínáme chodit po prohlídkách (je to takové de ja vu, zase se v období příprav na státnice rozhodujeme o našem novém bydlišti). Ale není to jednoduché. Chodíme například do domů nové výstavby, kde však není zavedený plyn, takže topení je pouze elektrické, navštěvujeme nemovitosti s podivným rozvržením, kdy například vkročíte přímo z ulice do obýváku a prakticky všechny ty nemovitosti mají společný jmenovatel: jsou malé. Tak malé, jako tady v Anglii domky bývají. Jenomže my jsme z Čech a máme představu rodinného domu, který bude mít více, než tři pokoje, malou kuchyň a venku dvoreček. 
To, že hledání z Flitwicku budeme muset rozšířit i do jiných koutů jsme si uvědomili ve chvíli, kdy v našem dočasném bydlišti navštěvujeme samé domečky právě se dvěma ložnicemi za cenu, za kterou by se jinde dal pořídit domek se třemi ložnicemi a větším půdorysem. Rozšiřujeme tedy oblast a utváříme takový prstenec měst kolem Londýna, kam vedou přímé tratě a stále to ještě nejsou místa příliš vzdálená Flitwicku. Proces nákupu domku v Anglii není úplně jednoduchý a hlavně je velmi zdlouhavý. Také je potřeba mít velmi dobré komunikační schopnosti. A nesmírně důležitý je dobrý rozhled. Ať už v tom, co se za danou cenu kde dá koupit, tak také v hypotékách, o které bylo jasné, že nás nemine. Hned první realitní kancelář nás poslala k jejich smluvnímu finančnímu poradci. Ten s námi za hodinu probral možnosti nejvýhodnějších hypoték. Tu nejlepší nabízí banka Nationwide. Když tam ovšem za měsíc přítel s požadavkem na hypotéku přišel, nedočkal se ničeho jiného, než nerudné nálady s odpovědí, že oni nedávají hypotéku lidem, kteří mají otevřený bankovní účet v Británii kratší dobu, než tři roky. A to byl i náš případ.
Chodíme po prohlídkách velkého množství domků. Zalíbí-li se nám nějaký, pak podáváme cenovou nabídku. Majitel domu si pak může mezi nabídkami vybrat. Obvykle si naplánujeme na sobotu i pět prohlídek. Úsilí po měsíci přináší ovoce. Ve vesnici Arlesey, asi třicet minut jízdy od Flitwicku, nacházíme domek, na kterém se oba dva shodneme. Je na konci slepé ulice, za okny se pasou koně a kromě ticha okolo (občas přejede vlak, ale jinak nic) vykazuje i notnou dávku soukromí, vzdušnost a na zdejší poměry tři krásně velké ložnice. Má jenom jednu nevýhodu, stojí už moc. Už je to kolem tří set tisíc liber. A to je částka, kterou bychom za patnáct let špatně spláceli. Nicméně, podáváme nabídku o deset tisíc liber nižší. To už by byl problém mnohem menší. Během prohlídky tohoto domku se navíc stane ještě jedna věc. Realitní makléřka, která nám ho ukazuje, se dozví, že již téměř tři měsíce hledám práci. A dá mi kontakt na HR manažerku v místní tiskárně, která prý nabírá lidi pořád a se kterou se osobně zná.
Od podání cenové nabídky se chvíli nic neděje. A pak zavolá paní z realitní kanceláře, že jsme vhodní kandidáti, protože nemáme žádný "chain". To je výraz pro to, že si za sebou zároveň netáhneme žádnou nemovitost, kterou musíme prodat, abychom měli na nový dům. Lidé, kteří si za sebou takový "řetěz" táhnou totiž nemohou být tak flexibilní. Makléřka volá mně, takže musím zvládnout zvýšené nároky na vyargumentování celé situace. Zvlášť, když přítel je v tu dobu v práci. Nabízí mi slevu pět tisíc, nicméně, to je pořád dost málo. Nejistě ji odpovím, že to večer prodiskutujeme s přítelem. Ona ale evidentně spěchá, takže mi nabízí, že pokud současného majitele, který také spěchá, "umluví" na naši původní nabídkovou cenu, tak zda koupi okamžitě potvrdíme. Je rázná a tlačí mě do okamžité odpovědi. Těžko se mi vykrucuje, že si alespoň potřebuju promluvit s milým. Je to už poměrně vysoký level nátlaku i těch zmíněných komunikačních dovedností. Nakonec se mi povede se na chvíli vykroutit. Zavěsím a volám přítelovi. A pak zase volám s makléřkou. Již potřetí ten den. Nabídku bereme. Ještě ten den zařizuje přítel na další den let svému taťkovi. Ten je stavební inženýr a bude nám nápomocen, abychom nekoupili něco ve špatném stavu. Aby toho nebylo málo, tak tenhle narychlo sjednaný let se uskuteční v den narozenin přítelova taťky. A hned ten následující den s ním zase odlétám do Prahy. Čas státnic se naplnil. Volám makléřce, zda je schopná sjednat na další den ještě jednu prohlídku. Po páté jí pak ještě sháním kvůli tomu, jaký energetický štítek domek má. To se neví. Když tenhle telefonovací maraton skončí, jsem jedině ráda :-).
Přítelův taťka přilítá na čas a my jej vezeme na prohlídku. Ta dopadne dobře, i přes viditelné prasklinky na pár zdech, je statika v pořádku a trámy pevné.
Je toho tolik, že ani nezvládám mít strach ze státnic. Trochu se také utěšuju. Každodenní čtyři hodiny strávené nad přípravami by snad pro odstátnicování z jednoho předmětu mohly stačit. Druhý den se naše letadlo odlepí od runwaye v Lutonu (prakticky by se už dalo říct, že je to takové naše domácí letiště) a za dvě hodiny dosedáme v Praze. Vlakem se pak přemisťuji k našim. Přespávám a beru si ponaučení, že do Opavy nesmím jet tím nejpozdějším vlakem. Expres z Opavy do Prahy (a zpět) zavedli až po mém ukončení denního studia a tohle je příhodná doba na jeho vyzkoušení. Navíc, kdyby se něco zadrhlo, mohu ještě s klidem chytit další vlaky. Vlak jede ovšem z Pardubic krásně na čas a já si užívám plynulé jízdy bez přestupů až do cíle. Tam se scházíme s kamarádkou a strávíme příjemný večer nad pár pivy a povídáním. Spát jdu včas a mnohem blíže škole, než minule. Prostě, všechno to vychází.
I ty státnice jsou mnohem menší drama. ze všech sil se držím toho, co mi zůstalo v paměti a funguje to. Poslední nedodělaný předmět dávám za "C" a se spolužáky to odcházíme zapít. Večerní cesta je pak už samozřejmě mnohem veselejší a uvolněnější. A je neskutečně těžké uvěřit tomu, že těch šestnáct měsíců, kdy jsem byla v Anglii a zároveň studovala a pracovala, je za mnou. Tyto měsíce byly snad nejtěžší v mém dosavadním životě a hodně jsem při nich zkusila já i můj přítel. Škola se stala neodmyslitelnou součástí mého myšlení a bylo velice ulevující tuto starost jednou napořád odhodit, protože jsem ji dotáhla do úspěšného cíle. Jo, připadala jsem si dobře. Vlastně si pořád připadám dobře :-). 

pondělí 11. července 2016

Díl třináctý, aneb jak jsem sekla s prací

Přestože se moje povinnosti smrskly a už se nemusím učit do školy (a zároveň se zatím nemusím učit na státnice), začíná se naplno projevovat moje frustrace z práce. Začínám mít pocit, že těm lidem, kterým pomáhám, jsem čím dál tím míň užitečná. Přestávám mít totiž náladu poslouchat, začínám být nevrlá a brzy mi dochází trpělivost. Moje hlavní klientka se navíc čím dál tím víc zhoršuje ve svém chování. V tom, které neovládne, třeba její epileptické záchvaty, se množí (v mé přítomnosti padá kvůli náhlému neočekávatelnému záchvatu ze schodů). Obtížné je to i ve věcech, nad kterými svou moc má. Začíná být na mě i kolegyni ošklivá, začíná útočit fyzicky a často vyhrožuje sebevraždou. Společně to pak s mými celkově neveselými pocity z práce tvoří výbušnou směs. Přestávám mít radost ze života. A začíná mi být jasné, že takhle to dál nejde. Proto se rozhoduji podat výpověď. A v půlce listopadu, rok po nástupu do této práce, odcházím.
Celou tu dobu od září jsem doufala, že se mi podaří najít práce v oboru, ale docházím k závěru, že prací v médiích nebo u filmu je hodně málo, je o ně velký zájem a vždycky požadují alespoň dva roky praxe. V drtivé většině případů mi ani neodpoví na můj email. Za celou tu dobu jsem mohla odepsat na desítky pozic, ale zpátky mi zavolali jenom dvakrát. S přítelem se dohodneme, že se budu učit a hledat si zároveň práci. A nejpozději po státnicích, které jsou na začátku února, začnu znovu pracovat. Mám něco našetřeno, abych nezůstala zcela závislá na partnerovi, a alespoň se v klidu naučím na státnice. A nebudu si muset brát dovolenou na strávení Vánoc s rodiči ani na předcházející dovolenou na Kanárech.
Začínám mít mnohem víc času, ale snažím se ho neproflákat. Chodím plavat, do přírody, začala jsem se účastnit fotografického klubu. Taky si samozřejmě hledám práci a začínám se zase připravovat na státnice. A ještě řeším jednu věc. To, že měla tahle práce jednu výhodu v tom, že jsme mohli využít víc volna, než osmadvacet dní a mohla jsem díky tomu dostudovat i občas vidět své rodiče, jsem již psala. Jenomže společně s touto výhodou zde byly také jisté nevýhody této práce, respektive našeho zaměstnavatele. Ten podle zákona dostával od státu peníze, aby nám je mohl vyplácet po dobu těch dvacet osm dní zákonné dovolené. Každý podnikatel v pečovatelských službách zde dostává od státní pojišťovny příplatky na platy zaměstnanců. Včetně těch za dovolenou. A musí je vyplácet. Přesto jsme naše dovolené nikdy zaplacené nedostali. Nejdřív jsem si říkala, že to nebudu řešit. Akorát to udělá zlou krev a tak. Jenomže pak jsem zjistila, že mě takhle můj zaměstnavatel ošidil o dobrých patnáct set liber. A to už je částka, která pro mě má dost velký význam. S dalšími třemi kolegy, kterým to není jedno, se nejdříve snažíme s naším bossem jednat. Ovšem to nepřináší vůbec žádný výsledek. Jeho argumenty jsou, že nám o tom při nástupu říkal, že volno nedostaneme zaplaceno (neříkal), že to tak dělají všechny pečovatelské agentury (nedělají) a navíc ještě, že se to nedá vypočítat, protože jsme pracovali na "zero hour" contract (dá se to vypočítat).
"Zero hour contract" je tady v Anglii taková lumpárna. Ve smlouvě tohoto typu je napsáno, že zaměstnavatel negarantuje zaměstnanci žádný pevný počet hodin za týdně. Jednoduše to pak dává zaměstnavateli naprosto volné ruce a v praxi to pak může znamenat, že jeden měsíc člověk vydělá čtyři sta liber (to je skutečně velmi málo) a druhý měsíc třeba osm set. Ale taky možná ne. Záleží to prostě jenom na tom, kolik práce vám zaměstnavatel dá. A nemůžete se potom samozřejmě spolehnout na žádný pevný příjem ani na to, jestli pokryjete své životní náklady.
Protože mým kolegům jde ještě o mnohem více peněz, než mně, rozhodneme se, že společně podáme na našeho bývalého zaměstnavatele žalobu. Zatímco pro mně je podávání žalob jednou velkou neznámou i v Čechách, natož pak v Anglii, pro další z mých kolegů je to už naštěstí známější proces. Nacházíme právníka a předkládáme naše pracovní smlouvy. Alespoň ti, kteří je máme, protože jedené kolegyni odmítal po celou dobu šesti měsíců, kdy tam pracovala, zaměstnavatel vydat jakoukoliv dohodu o pracovním poměru. Další dva kolegové si smlouvu těžko vymohli, ale kromě "zero hour contract" mají celou smlouvu neadekvátní a jenom na oko. Již při vystavování jim náš boss řekl, že je to vlastně smlouva pro prodavače u fish and chips.
S právníkem domlouváme postup žaloby. Nejdříve mu musíme poslat termíny našich dovolených k proplacení, podložit to výplatními páskami, kde je napsáno, kdy jsme pracovali a kolik jsme za práci dostali. Pak právník začne vyjednávání s právníkem našeho bývalého zaměstnavatele. Zdá-li se vám, že z toho kouká hodně úředničiny, máte pravdu. Naše žaloba je v jednání už čtyři měsíce a nikam se neposunula. Jak by mohla, když na každou jedinou reakci na zaslaný dopis má každý právník měsíc na zareagování. Jo a taky jsem zapomněla zmínit cenu. Byli jsme čtyři a každý jsme zaplatili sumu čtyři sta liber.
Po týdnu stráveném jako nezaměstnaná se dočítám, že se musím nahlásit na zdejší úřad práce (Jobs centrum). To nejbližší je v Bedfordu, asi patnáct minut vlakem. Objednávám si schůzku. Cítím se na ní trochu méněcenná, ale úřednice je velmi milá. V praxi to funguje tak, že mě vybavili množstvím papírů. Nejdříve řekli, že budu moci dostávat příspěvky v nezaměstnanosti, ale pak se zjistilo, že jsem zde nepracovala v kuse dva roky a můj přítel má dostatečný příjem na to, abychom se neocitli v hmotné nouzi. Takže jsem nic nedostala. A právě proto byl můj režim volnější a pokud bych nechtěla, nemusela bych tam každých 14 dní docházet. Nicméně, nabídli mi pomoc se sepsáním motivačního dopisu, ukázali mi státní webovou stránku, která združuje několik serverů s pracovními pozicemi. V praxi se pak sice opravdu ukázalo, že práci v mém oboru se takto sehnat nepodaří, nicméně alespoň jsem byla zaregistrovaná. Pokud bych příspěvky dostávala, vyžadoval by ode mne stát mnohem větší aktivitu. Musela bych každý den strávit určitý čas hledáním ptáce a také bych si musela zapisovat, co přesně jsem dělala a jaký to mělo vývoj. Stát se pak naopak v podobě úřednice za přepážkou snaží v hledání pomoci a nějaké práce nadhodit, ale mně to moc nepomohlo. Na tento úřad práce jsem šla nakonec pouze dvakrát.
Na týdenní návštěvu přijíždí ségra a krátce po jejím odjezdu už balíme na Kanáry. Tam nás čeká týdenní dovolená. Pět dní na ostrově Gran Canaria, dva na Teneriffe a potom přes Řím, kde jednu noc přespíme, do Prahy. Dovolená zní slibně. A dobrodružně, protože se musíme zabalit jen do malého příručního zavazadla pro teplotní rozmezí plus dvacet pět až minus jeden stupeň. Na Kanárech podnikneme pár výborných výšlapů, ochutnáme skvělou kuchyni i jídlo.
Kanáry
Přelet mezi ostrovy je vrtulovým letadlem. To se klepe, jak kdyby s námi mělo spadnout (v létání jsem už poměrně zběhlá, ale takové turbulence jsem ještě nikdy předtím ani potom nezažila). Na Teneriffe se pak rozhodneme podívat se na nejvyšší horu Španělska Pico Del Teide, která měří skoro čtyři tisíce metrů. A jezdí na ni jednou denně autobus, respektive k dolní stanici lanovky, která na horu vede. Na ostrov přilítáme předchozího dne poměrně pozdě (ano, je to to "slavné" letiště, na kterém se stala největší letecká katastrofa) a ráno autobus nestihneme. Protože se však tak jako tak potřebujeme dostat z jedné strany ostrova na druhou (do Los Cristianos) a uprostřed leží Pico Del Teide, zdá se, že tak horu stejně nemineme. Jenomže jedinou možností, jak se dostat k dolní stanici lanovky, odkud pak jede autobus do Los Cristianos, je objednat si taxík. A tak se velmi snobsky hodinu vezeme v mercedesu až k lanovce. Taková lanovka je také dost drahá, ale když už jsme tam, tak si kupujeme lístky nahoru. Převýšení překonává obrovské, 1200 metrů za deset minut. Však tam také křižují pouze dvě kabiny. Nahoře je krásně, zima a znatelně hůř se dýchá.
Pico Del Teide
Horní stanice lanovky není úplně na vrcholu. Tam se dá dostat jedině pěšky, ale je třeba tento pochod zarezervovat předem. Vlastně mi ale ani nevadí, že výšlap zarezervovaný nemáme, protože se nesmírně zadýchávám. Oldlovíme zde naši nejvýše položenou kešku a zase se necháme svézt dolů. Další den v Říme podnikneme noční procházku centrem. Vidět koloseum neobklopené turisty a navíc ještě s vánočním stromečkem je zážitek. Další den pak s těmi příručními zavazadly obejdeme všechny hlavní památky Říma a večer odletíme do Čech, kde si užijeme Vánoce každý se svými příbuznými.
Pokračování příště :-)


čtvrtek 30. června 2016

Díl dvanáctý, aneb jak si pořizuji piano

Poměrně rozladěně usedám hned druhý den po návratu k počítači a začínám sepisovat odvolání pro univerzitu. Zanedlouho je hotovo, přičemž mi se vším naštěstí pomáhá přítelova ségra, která má vystudovanou administrativu. Dopis, ve kterém vyjmenovávám všechny tři již minule zméněné silné argumenty, odesílám a čekám, co se bude dít. Mezitím chodím intenzivně do práce. Prodlevy mezi klienty už teď mohu trávit v autě. A to je mnohem pohodlnější, než chodit dvě hodiny mezi uličkami v supermarketu, jen aby člověk nemusel ven do zimy. Náš motorový vůz mi poskytuje veškeré pohodlí. Alespoň pro to, co se v době čekání na dalšího klienta dá dělat. Především vybavuji našeho meďourka polštářem a spacákem. Z práce jsem bývala permanentně utahaná a další řízení hodinu ráno do Londýna a hodinu zpět situaci rozhodně nezlepšovalo. Začínalo být docela chladno, takže se ten spacák hodil. Lidé chodící po chodníku vedle auta nejsou vůbec všímaví, takže počáteční strach z toho, jak budu vypadat, se brzy vytratil. Také jsem postupně poznala mnoho vhodných míst k parkování na klidných místech, kde ani moc lidí nechodilo.
Při pohybu v Londýně s autem se skutečně velmi vyplatí disponovat chytrým telefonem a připojením k internetu. Kromě flexibilní navigace, která sleduje provoz a podle dané situace vás i za jízdy umí přesměrovat na tu nejrychlejší cestu, se vyplatí mít i aplikaci, která monitoruje parkoviště v okolí a jejich ceny. Ta se jmenuje Parkopedia a je skutečně užitečná!
Také si kupuji přenosný internet s velkým množstvím dat a když nespím, často brouzdám po internetu.
Mezitím mi v Čechách domů dochází dopis, ve kterém mě znovu přijali zpátky do školy. Hurá. Má to jediný háček: musím se dostavit k náhradnímu termínu zápisu. Nezbývá mi tedy nic jiného, než zneužít mamku a na koleni sepsanou plnou moc. A ani trochu mě netěší, že mamce tímto rozhodnutím zařizuji celodenní výlet Opava-zpět, nicméně je to celé pohodlnější, než si kupovat letenku do Čech. Naštěstí to alespoň dobře dopadne a jsem úspěšně zapsána.
Téměř hned po tom, co jsem začala takto intenzivně pracovat mi začalo docházet, že to nejspíše nevydržím dlouho. Práce mě začíná zmáhat čím dál tím víc. Fyzicky i psychicky. A taky se víc a víc hlásí ke slovu touha najít kvalifikovanou práci z oboru. Navíc ve mě už nějakou dobu sílí pocit, že jsem snad už dostatečně zaučená a proškolená v jazyce, abych mohla dostat práci ze svého oboru. Začínám se tedy porozhlížet po internetových stránkách nabízejících práci. Do nepřehledného bludiště těchto serverů se zamotávám čím dál tím intenzivněji. Stále však nemůžu najít nic, kde by někoho, jako jsem já, potřebovali. Nabídek, které se zobrazují, je jenom poskrovnu a všechny vyžadují již předchozí zkušenost z oboru. Přesto to zkouším a odpovídám. A narážím na svoji nesystematičnost. Taková věc se musí dělat naplno a to mi moc nejde. Jsem lajdák a nepoznamenávám si, komu a kam jsem psala, jakožto se ani nikdy neodhodlám na žádnou pobídku zavolat a snažit se nějak více angažovat. Moje snažení pak ještě navíc rozhodí jeden konkrétní moment při hledání práce. Nacházím totiž stránku, kde se zobrazuje, kolik lidí o danou pozici již zažádalo. A zjišťuji, že minimum žadatelů u každé pozice je tak patnáct, nicméně průměr žadatelů je okolo třiceti a to mě víc než demotivuje. Tak se v tom tak plácám a mé síly pro vykonávání současné práce mi neustále ubývají. Je to takové malé ale intenzivní období temna.
Mám pořád pocit, že náš anglický domov není ještě úplně domovem. Schází mu jedna podstatná věc, kterou já mít doma rozhodně musím: piano. Vyrůstala jsem s ním odmala a první reakcí na to, když přítel přišel s tím, že se možná odstěhujeme do Anglie, bylo: "ale chtěla bych tam mít vlastní piano". Nápady, jak to zařídit, jsem měla už v londýnském bytě. Avšak stěhování do osmého patra by bylo hodně složité a nesmírně drahé (do výtahu by se piano určitě nevešlo).
Někteří klienti měli piano a hrávala jsem jim. Zvláště dvě paní s alzheimerem to vždycky potěšilo. Jedna, která již byla několik let upoutána k lůžku a vlivem choroby toho nezvládala víc, než zvládne novorozenec, začala vždycky "dirigovat" do rytmu volným prstem u ruky. Další, která byla v podstatně lepší kondici, se mnou plánovala, že zajdeme někam do baru, kde mě přijmou jako klavíristu.
Potom, co jsme se ovšem přestěhovali do domečku, začala svítat reálná šance, že pořídit si vlastní nástroj by nemuselo být zase až tak složité. Pustila jsem se prohlížení nabídek na internetu. Můj rozpočet byl nastavený na investici zhruba okolo 250 - 300 liber. Jeden poměrně pěkný kousek nalézám asi hodinu cesty od nás. Musím se na něj samozřejmě zajít podívat, abych nekupovala zajíce v pytli. Ne, že bych tomu tedy nějak rozuměla, ale snažím se alespoň zjistit, že daný výrobce byl minimálně průměrný. Taky si musím na piano před koupí zahrát. A mám ještě jednu podmínku. K mému oblíbenému stylu, jazzu, musím mít i stylové piano. To znamená takové to fortelné kousky, které se vyráběly asi před sto lety. Toto moje přání tedy situaci trochu komplikuje, protože takhle stará piana váží tak dvakrát více, než ta současná. A to zase znamená najít a zaplatit více stěhovací síly.
Vyrážím se tedy podívat na piano, které nacházím. Zrovna, když sjíždím z dálnice a ocitám se na velkém kruhovém objezdu, mi však navigace promptně ohlásí: "dojeli jste do cíle". Proto kruhový objezd objedu ještě třikrát a snažím se zorientovat. Přijíždím do nejbližšího města a hledám místo k parkování. Všechna jsou buďto plná anebo placená. K volnému místu pro zaparkování, které je navíc zdarma, se dostávám až po deseti minutách ježdění kolem (a po tom, co daný kruhový objezd objedu ještě dvakrát). Vystupuji z auta a snažím se odhadnout, kde může být dům té paní, co piano prodává, tvrdí-li navigace, že stojí na kruhovém objezdu při sjezdu z dálnice. Bloudím kolem a k tomu, abych se nakonec našla mi musí posloužit navigace dvě. Paní na mě nepůsobí ani trochu sympaticky a piano je položené tak, že si k němu nelze ani sednout. Mám z toho takové rozporuplné pocity. Prodávající navíc hodně spěchá. Slíbím ji, že si to nechám projít hlavou a odjíždím zpět. Doma mi to nedá a zkouším najít ještě další piana na prodej. A jedno mi padá do oka okamžitě. Fotka je udělána nekvalitně, přesto upoutává bezezbytku moji pozornost. Dvakrát ročně laděné piano z muzikantské rodiny hledalo svého nového pána. Zajedu tam hned další volnou sobotu. A uvítala mě vřelá náruč staršího páru v důchodu. Piano samotné sídlilo v pokoji, který byl takovou zkušebnou. Historickou zkušebnou, protože všechny nástroje jsou klasické a akustické. Piano vévodí vedle violoncela. Dostávám prostor k tomu si pořádně zahrát. Ztuhlé nevytrénované prsty mají co dělat, ale uvnitř cítím, že tohle je to ono. Domlouvám se, že za týden budeme stěhovat a cestou zpátky se ještě stavuji na sluncem zalitou procházku kolem zdejšího rybníku. Anglie příliš mnoho rybníků nemá (alespoň jsem je nikde neviděla), takže je to nadmíru příjemné.



Dva obrázky z toho prosluněného dne u rybníku
V první dny dalšího týdne začínám shánět stěhováky, kteří by takové piano byli schopní nadzvednout a poponést. A nebyli moc drazí. Obvolávám jich mnoho a ceny nejsou nijak zázračné. Obvykle okolo čtyř set liber. Nakonec se mi však daří najít firmu, která takovou práci dokáže odvést se čtyřmi muži za sto dvacet liber. Z celé akce mám trochu strach, protože stěhovat piano,to je velká věc. Vlastně na těch stěhovácích úplně závisím, protože sama to odstěhovat pochopitelně nezvládnu.
Příští sobotu se sjíždíme se stěhováky u manželů, kteří piano prodávají. Nechutně prší. Z auta vyskakují tři silní muži. Čtvrtého nějak nemůžu najít. Dostává se mi odpovědi, že zjistili, že dodávka je jenom pro tři, takže jednoho muže museli nechat doma (ano, taky mě překvapilo, že nevědí, pro kolik lidí mají dodávku). Tři silní muži obestoupí hudební nástroj a snaží se ho nadzvednout. A moc jim to nejde. Paní prodávající upozorňuje udivené chlapy o tom, že tohle piano není ledajaké. Má dvojitý pancéřový rám a to se na jeho váze dost podepsalo. Tři statní mládenci oddychují a přemýšlí, jak dostat takové těžké piano do dvacet metrů vzdálené dodávky. Chvíli se zdá, že si přivolají posily, ale pak žádné nenacházejí, a tak se shodnou, že to piano prostě musí do auta dostat vlastními silami. Rovnou předesílám, že milovníci hudebních nástrojů by následující řádky neměli číst. Stěhováci tedy popadli piano, nadzvedli ho a směřovali ho velkými prosklenými dveřmi ven. Ty mají v Anglii vždy zdvihnutý práh. Přes ten jej naklonili, takže piano bylo z půlky venku a začalo na něj pršet. Pak se ho všemožně snažili dostat ven i druhou půlkou. Ale kolečka jej ne a ne přeskočit. K takovému počínání se piano vyjadřovalo nelibými zvuky a sténáním. Následoval průchod úzkou uličkou, kdy chlapíci piano nadzvedli, poponesli a zase položili, až to nezdravě skříplo. A tak to pokračovalo až k autu. Celý ten orchestr vyděšených zvuků piana ve mě vyvolával jedinou myšlenku a přání: "ať už ho konečně dostanou do auta". Paní bývalá majitelka však překvapivě neztrácí dobrou náladu a ve chvíli, kdy já v duchu lamentuju nad tím, co jsem si to vybrala za nemehla, se ona usmívá a prohlašuje, jací to jsou příjemní chlapci. Piano se nakonec daří dostat do auta a přivázat. Po více, než hodinové cestě se scházíme ve Flitwicku. Tam je třeba piano nastěhovat dovnitř znovu velice obdobnými dveřmi. Opakuje se i proces neustálého poponášení piana po pár centimetrech. Nakonec ho dostanou dovnitř a umístí na místo. Platím jim a vytíráme zablácenou podlahu. Na té nalézáme dárek: plovoucí podlahu kolečka piana intenzivně poškrábala. A tak jenom doufáme, že až se odsud jednou budeme stěhovat, tak nám to nebude připočteno k tíži. Ale jinak hned usedám a začínám hrát a to je moc fajn pocit :-)



Pokračování příště :-)